И пули купить было проще, чем цветы from Опера

Written in Russian by Elena Botchorichvili

Add

Когда ночи вдруг стали жаркими, как объятия женщины.

Когда до Тбилиси с моря долетели чайки. Птицы грязные и крикливые. Добежали беженцы. Тоже грязные и крикливые. И разруха пошла за войной по пятам, как грузинская жена, сопровождающая мужа.

Когда дерево, что росло посредине дома моего – между печкой без газа и краном без воды, – выбросило ягоды белые, ягоды- альбиносы.

Я забрался на крышу – дерево торчало из крыши, как  труба, – и выше, по стволу. Я увидел, что оно умирает. Муравьи перестали ползать по нему, вверх-вниз, вверх-вниз, суетливые и озабоченные, как мы.

Я задумал написать оперу, в которой все – мертвые. И вот они являются  на тот свет  и ждут встречи с Богом. И прижимают к себе вещи и вещички, которые передали с ними рыдающие родственники. Но их встречают какие-то бюрократы, задают вопросы, заполняют бумаги, отбирают вещи и вещички…

Не знаю, почему я выбрал такую тему. Может, потому, что я видел мертвецов почти каждый день. Не хоронили только в понедельник и пятницу, но панихиды проводились ежедневно. Если, конечно, не футбол. А то кто ж к тебе придет, если игра? Или от жары. В такую погоду петь над покойником – лучше самому умереть.

От жары даже тараканы потеряли разум. Выползали на середину комнаты и устраивали совещания долгие, как партсобрания. Для меня это был верный знак – сейчас тряхнет. Я больше не боялся землетрясений. Я однажды танцевал, когда трясло. Эстатэ снимал туфель и бил тараканов каблуком. И ждал: кто следующий, а?

Это лето пришло без весны. И без запаха фиалок. Каждую весну на всех углах улиц продавали фиолетовые фиалки. За пять копеек продавали весну. Сейчас торговали трупами и местами захоронений. Обменивали пленных. Брали пленных впрок. И пули купить было проще, чем цветы.

Жужуна опять пополнела, и ее глаза ушли вглубь, как амбразуры. Она закрывала их, чтобы не видеть, как я одеваюсь. Как я ухожу. Свешиваюсь с балкона и прыгаю наземь. Ее родители, на первом этаже, притворяются спящими. Их подбрасывает от моего прыжка, как от землетрясения. Мы привыкли к землетрясениям так же, как и к войне.

Горючее пропало, и по улицам, словно собаки на поводках, рыскали только троллейбусы. Их брали приступом, как крепости. Забирались на крышу. Водитель выходил и просил людей – слезайте, я из-за вас в тюрьму пойду! Он пытался стащить их за ноги, а они отбивались. Пассажиры, со вжатыми в стекла носами, орали – езжай, чего стоишь! Пот мочил им резинки трусов.

Трусы у всех были из красного шелка. Кумач, оставшийся от флагов. Шелк прилипал в жару к телу, как поцелуй.

И кто-то все-таки попал под колеса. И Васо, соседа моего, затаскали по кабинетам полиции. А у Васо ноги опухали. Он всю жизнь провел в шлепанцах. Он троллейбус водил босыми ногами. И теперь он ходил на допросы в ботинках, и плакал легко. И какой-то полицейский сжалился и сказал ему прямо – человек чуть не погиб, а ты отсюда бесплатно выйти хочешь. И мы собрали во дворе кто сколько мог, и Эстатэ сдал больше всех. Эстатэ теперь считал себя виноватым во всем, что происходило на земле.

А жилец с восьмого этажа, художник, поймал голубей и выкрасил их в розовый цвет. Розовые голуби летали в бледном небе вместе с грязными чайками, и какали. Мужчины решили, что он педераст. А Аннушка сказала – спасибо тебе, Господи, за то, что на свете есть красота.

И однажды на чьих-то похоронах какая-то женщина кричала так, что умерла. И ее понесли на руках, высоко подняв над толпой, и все смотрели на ее трусы, красные, собранные резинкой у колен.

И Эстатэ сказал – вот, меня никто не будет так оплакивать, чтоб  умереть. Но никто не вспомнил, кто эта женщина, или какое отношение она имела к покойному.

И я понял, что скучаю по тебе, как по марту, как по цвету фиалок, как по запаху весны.

Published December 1, 2016
© 2016 AST Moscow

Ed era più semplice comprare pallottole che fiori from Opera

Written in Russian by Elena Botchorichvili


Tradotto in italiano da Manuela Bonacorsi

Poi le notti divennero all’improvviso calde, come l’abbraccio di una donna.

E dal mare volarono fino a Tbilisi i gabbiani. Sporchi, striduli. Giunsero i profughi. Sporchi e striduli anche loro. E la rovina si mise alle calcagna della guerra come una donna georgiana che accompagna il marito.

E l’albero, cresciuto nel bel mezzo della mia casa, tra la stufa senza gas e il rubinetto senz’acqua, sventolò bacche bianche, albine.

Mi precipitai sul tetto, l’albero spuntava come un comignolo, mi arrampicai più su, lungo il tronco. Mi accorsi che sarebbe morto. Le formiche avevano sospeso il loro andirivieni, tribolate e in affanno, come noi.

Ho pensato di scrivere un’opera in cui tutti sono morti. Sono nell’aldilà e aspettano l’incontro con Dio. Tengono strette le piccole cose che i loro cari in lacrime gli hanno dato con sé. Ma vengono accolti da certi burocrati che fanno domande, compilano moduli, si impossessano di quelle piccole cose…

Non so perché ho scelto questo tema. Forse perché vedevo morti ogni giorno. Non si seppelliva soltanto di lunedì e venerdì, c’erano funerali quotidianamente. A meno che non ci fosse la partita di calcio. E chi ci andava sennò? Oppure per il caldo. Con un clima del genere meglio morire che cantare a un funerale.

Dal caldo perdevano la ragione persino gli scarafaggi. Strisciavano fino al centro della stanza e organizzavano lunghi conciliaboli simili a riunioni di partito. Per me era un segno chiaro: sta arrivando una scossa. Non avevo più paura dei terremoti. Una volta mi sono messo a ballare mentre tutto tremava. Estate si toglieva una scarpa e giù agli scarafaggi con il tacco. Aspettava come a dire: chi è il prossimo, eh?

Quell’anno la stagione calda arrivò senza primavera. E senza il profumo delle violette. In primavera si vendevano le violette a ogni angolo di strada. Si vendeva la primavera per cinque copeche. Adesso si commerciava in cadaveri e fosse. I prigionieri venivano scambiati o usati all’occorrenza. Ed era più semplice comprare pallottole che fiori.

Žužuna era tornata a ingrassare, gli occhi strizzati come due feritoie. Li chiudeva per non vedere che mi vestivo. Che me ne andavo. Mi calo dal balcone e con un salto sono giù. I suoi genitori al pianoterra fanno finta di dormire. Il mio salto li fa sobbalzare come un scossa di terremoto. Noi siamo abituati ai terremoti così come alla guerra.

Sparì il carburante e nelle strade correvano solo i filobus simili a cani al guinzaglio. Venivano presi d’assalto come fortezze. I passeggeri si ammucchiano fin sopra il tetto. L’autista smonta e li prega di scendere da lassù: “Vado a finire in galera per colpa vostra!” Prova a tirarli per i piedi ma resistono. “Vai, perché siamo fermi?!” urlano intanto quelli da dentro con il naso schiacciato contro il vetro. Il sudore inzuppava l’elastico delle mutande.

Tutti avevano mutande di seta rossa. Tessuto avanzato dalle bandiere. La seta si appiccicava al corpo come un bacio.

E comunque qualcuno sotto le ruote ci è finito lo stesso. Vaso, il mio vicino, lo trascinarono da un ufficio di polizia all’altro. Soffriva di gonfiore alle gambe. Per tutta la vita ha portato solo ciabatte. Il filobus lo guidava scalzo. Invece adesso andava agli interrogatori con gli stivali e piagnucolava. Poi uno dei poliziotti si impietosì e gli disse in faccia: “Per poco un uomo ci lascia le penne e tu te ne vuoi andare di qui senza pagare il conto?” Così ci riunimmo in cortile, ognuno dava quanto poteva, Estate diede più di tutti. Lui adesso si sentiva in colpa per qualsiasi cosa succedesse sulla terra.

L’inquilino del settimo piano, un pittore, acchiappava i colombi e li dipingeva di rosa. I colombi rosa volavano nel cielo scialbo assieme ai gabbiani sporchi e cacavano. Gli uomini arrivarono alla conclusione che fosse frocio. Invece Annuška diceva: “Ti ringrazio, Signore, perché c’è bellezza nel creato.”

Una volta a un funerale una donna urlò tanto che morì. La sollevarono in alto sulla folla, le si vedevano i mutandoni rossi stretti alle ginocchia con un elastico.

Estate disse che nessuno avrebbe pianto per lui tanto da morirne. Nessuno poi si ricordò chi fosse la donna e quale relazione avesse con il defunto.

Allora ho capito che mi manchi, come marzo, come il colore delle violette, come il profumo della primavera.

Published December 1, 2016
Tratto da Elena Boc’orisvili, Opera, Voland, Roma 2008
© 2008 Voland Edizioni

Et il est plus facile d’acheter des balles que des fleurs from Opera

Written in Russian by Elena Botchorichvili


Traduit en français par Carole Noël

Voilà qu’arrivent soudain des nuits chaudes comme les étreintes d’une femme.

Voilà qu’arrivent à Tbilissi des mouettes venues de la mer. Oiseaux crasseux et tapageurs. Voilà qu’arrivent des réfugiés. Crasseux et tapageurs eux aussi. Et la désorganisation marche sur les talons de la guerre, pareille à l’épouse géorgienne qui accompagne son mari.

Voilà que l’arbre qui a poussé au milieu de ma maison – entre le poêle sans gaz et le robinet sans eau – largue des fruits blancs, des fruits albinos.

Je grimpe sur le toit, puis dans l’arbre, qui perce le toit comme une cheminée, et je vois qu’il est en train de mourir. Les fourmis ont cessé de le parcourir de haut en bas, de bas en haut, affairées et préoccupées, comme nous.

J’ai décidé d’écrire un opéra où tous les personnages sont des morts. Ils se présentent dans l’autre monde et attendent leur rencontre avec Dieu. Ils serrent contre eux les petites choses que les parents éplorés leur ont laissées. Mais ils sont accueillis par des fonctionnaires qui posent des questions, remplissent des formulaires, enlèvent les petites choses…

Je ne sais pas pourquoi j’ai choisi pareil sujet. Peut-être parce que je vois des morts tous les jours. On n’enterre pas le lundi et le vendredi, mais des cérémonies funèbres ont lieu quotidiennement. Si, bien sûr, il n’y a pas de football. S’il y a un match, qui va assister à l’office? Peut-être aussi à cause de la chaleur. Dans ce brasier, mieux vaut mourir que de chanter pour un défunt.

Même les cafards perdent la raison. Ils se glissent jusqu’au milieu de la pièce et organisent d’interminables conciliabules qui font penser à des réunions du Parti. Pour moi, c’est un signe clair : il va y avoir un tremblement de terre. Je n’ai plus peur des tremblements de terre. Un jour, j’ai même dansé pendant que la terre tremblait. Estaté enlève une chaussure et tape les cafards avec le talon. Puis, il attend : à qui le tour, hein?

Cet été est arrivé sans printemps. Sans le parfum des violettes. Chaque printemps, à tous les coins de rue, on vendait des violettes de couleur violette. Du printemps à 5 kopecks. Maintenant, on vend plutôt des cadavres ramenés du front ou des renseignements sur l’endroit où ils sont enterrés. On échange des prisonniers. On emprisonne pour tirer un profit. Et il est plus facile d’acheter des balles que des fleurs.

Joujouna a encore grossi, et ses yeux, qui se sont enfoncés, rappellent les meurtrières d’un bastion. Elle les ferme pour ne pas voir que je m’habille. Que je pars. Que je me pends au balcon et saute par terre. Au-dessous, ses parents font semblant de dormir. Quand mes pieds touchent le sol, ils sont secoués, comme par un tremblement de terre. Nous nous sommes habitués aux tremblements de terre autant qu’à la guerre.

Il n’y a plus d’essence et, tels des chiens en laisse, seuls les trolleybus se hasardent dans les rues. On les prend d’assaut comme des forteresses. On grimpe sur le toit. Le chauffeur sort et leur crie : «Descendez de là! Sinon, c’est la prison qui m’attend!» Il essaie de les tirer par les pieds, mais ils regimbent. Les passagers, le nez écrasé contre la vitre, pestent contre lui : «Vas-y, qu’est-ce que tu attends?» La sueur mouille l’élastique de leur caleçon.

Tout le monde porte un caleçon de soie rouge cousu dans des retailles de drapeaux. En ces jours torrides, la soie colle au corps, comme un baiser.

Quelqu’un a fini par tomber sous les roues. On a traîné Vasso, mon voisin, au poste de police. Les jambes de Vasso ont tendance à enfler. Il a passé sa vie en pantoufles. Il conduit le trolleybus pieds nus. Chaussé de bottes, il va maintenant à l’interrogatoire, les larmes aux yeux. Un policier l’a pris en pitié et lui a dit franchement : «Un homme a failli mourir et tu voudrais sortir d’ici sans payer?» À la porte, nous nous sommes cotisés. Chacun a fourni selon ses moyens, mais Estaté plus que les autres. C’est qu’il se sent maintenant responsable de tout ce qui se passe sur la terre.

Un locataire du huitième étage, un peintre, a attrapé des pigeons et les a peints en rose. Dans le ciel blafard, les pigeons roses côtoient les mouettes crasseuses et chient. Les hommes en ont conclu que c’était un pédé. Annouchka, elle, a dit : «Merci à toi, Seigneur, pour la beauté qu’il y a dans le monde.»

Une fois, à des funérailles, une femme a crié si fort qu’elle en est morte. On l’a portée au-dessus de la foule, et tout le monde regardait son caleçon rouge, serré au genou par un élastique.

Estaté a dit : «Moi, personne ne va me pleurer au point d’en mourir.» Mais on ne savait pas qui était cette femme et quel lien elle avait avec le défunt.

Et je me rends compte que tu me manques, comme le mois de mars, comme la couleur des violettes, comme l’odeur du printemps.

Published December 1, 2016
© 2016 Carole Noël

And it was easier to buy bullets than flowers from Opera

Written in Russian by Elena Botchorichvili


Translated into English by Michael Katz

When the nights suddenly became hot, like a woman’s embrace.

When the seagulls reached Tbilisi from the sea. The birds were dirty and loud. The refugees reached there, too. They were also dirty and loud. And destruction followed on the heels of the war, like a Georgian woman following her husband.

When the tree that grew in the middle of my house – between the stove without gas and the faucet without water – put out white berries, albino-berries.

I climbed up to the roof – the tree stuck out from the roof like a chimney – and higher, along the trunk. I saw that it was dying. Ants had ceased crawling along it, up and down, up and down, busy and anxious, like us.

I decided to write an opera in which everyone was deceased. And they turn up in the other world and are waiting for a meeting with God. They clasp all their little things, which their weeping relatives gave them. But they’re met by bureaucrats who ask questions, fill out forms, and take their things away….

I don’t know why I chose such a subject. Maybe it was because I saw corpses almost every day. There were no burials Monday and Friday, but funeral masses were conducted daily. If, of course, there was no football match. Or else who would come if there were a game? Or, on account of the heat. In such weather it was better to die than to sing over the departed.

In such heat even the cockroaches would lose their minds. They would crawl into the middle of the room and organize lengthy gatherings, like party meetings. For me it was true sign that the earth would soon start shaking. I wasn’t afraid of earthquakes any longer. Once I danced when the earth was trembling. Estaté would remove his shoe and smash the cockroaches with his heel. And he waited: who’s next, huh?

This summer came without springtime. And without the fragrance of violets. Each spring on every street corner purple violets were sold. The spring was sold for five kopecks. Now trade was going on in corpses and burial places. Captives were exchanged. Taken for future use. And it was easier to buy bullets than flowers.

Zhuzhuna had put on weight again, and her eyes receded deep, like embrasures. She closed them so as not to see how I was getting dressed. How I was leaving. I hung from the balcony and jumped down to the ground. Her parents on the first floor were pretending to sleep. They were bounced up as a result of my jump, as if from an earthquake. We had grown accustomed to earthquakes, just as we had to the war.

Fuel had disappeared, and only trolley buses roamed the streets, like dogs on leashes. They were assaulted like fortresses. People clambered onto the roof. The driver would come out and ask people to get down. “I’ll go to jail thanks to you!” he cried. He attempted to pull them down by their legs, but they broke away from him. The passengers, their noses pressed up against the glass, shouted – “Get going! What are you waiting for?” Sweat soaked the elastic of their shorts.

Everyone wore underwear made from red silk. Red material left over from flags. Silk stuck to the body in the heat like a kiss.

Still someone fell under the wheels. And they dragged Vaso, my neighbor, to the offices of the police. And Vaso’s feet were swollen. He spent his whole life wearing slippers. He would drive his trolley bus barefoot. Now he was going to the interrogations in shoes, and he was weeping softly. A policeman took pity on him and said – “A man almost died, and you want to get away for free.” In our courtyard we collected as much as each person could afford, and Estaté contributed more than anyone. Estaté now considered himself guilty for everything that transpired on the earth.

A neighbor on the eighth floor, an artist, caught some doves and dyed them pink. Pink doves were flying in the pale sky together with the dirty seagulls and pooping. The men decided that he was a fag. But Annushka said, “Thank you, Lord, that beauty exists in this world.”

And once at someone’s funeral some woman yelled so much that she died. She was carried out, raised high above the crowd, and everyone could see her underwear, red, gathered with elastic at her knees.

And Estaté said, “You see, no one will cry himself to death like that when I die.” But no one recalled who this woman was, or what relation she had to the deceased.

And I realized that I miss you, like March, like the color of violets, like the fragrance of spring.

Published April 24, 2017
© 2017 Specimen

A bylo snazší koupit kulky než květiny from Opera

Written in Russian by Elena Botchorichvili


Translated in Czech by Libor Dvorak

Najednou noci začaly být horké jako ženská objetí.

A do Tbilisi od moře přiletěli racci. Ptáci špinaví a ukřičení. A přiběhli běženci. Taky špinaví a ukřičení. A válce v patách kráčela zkáza – asi jako gruzínská manželka, doprovázející svého muže.

A strom, co rostl u nás doma, mezi troubou bez plynu a kohoutkem bez vody, vyhnal bílé plody, takové albíny.

Vylezl jsem na střechu – strom čněl ze střechy jako komín – a pak výš a výš, po kmeni pořád nahoru.

Rozhodl jsem se napsat operu, v níž budou všichni mrtví. A znovu se zjeví na světě a čekají na setkání s Bohem. A tisknou k sobě věci a věcičky, co s nimi poslali jejich vzlykající příbuzní. Jenže tady je uvítali jacísi byrokrati, pokládají otázky, vyplňují dotazníky a věci a věcičky zabavují…

Nevím, proč jsem si vybral tohle téma. Možná proto, že jsem mrtvoly viděl skoro každý den.  V pondělí a v pátek se nepochovávalo. Ale zádušní hostiny se konaly denně. Tedy, když nebyl fotbal. Protože kdo by k vám asi tak přišel, kdyby se hrálo? Nebo když bylo moc horko. Než zpívat nad nebožtíkem v takovém počasí – to je lepší taky rovnou umřít.

Z toho horka i štěnice přicházely o rozum. Vylezly až doprostřed místnosti a pořádaly tu porady dlouhé jako stranická schůze. To pro mě bylo spolehlivé znamení, že teď to bouchne. Zemětřesení už jsem se nebál. Jednou se dokonce všechno třáslo, a já tancoval. Estate si zouval botu a zabíjel štěnice podpatkem. A číhal dál: Kdo přijde na řadu teď?

To léto přišlo bez jara. A bez vůně fialek. Každé jaro se na všech nárožích prodávaly fialové fialky. Za pět kopějek se tu prodávalo jaro. Teď se obchodovalo s mrtvolami a hroby. Strany si vyměňovaly zajatce. A další braly do rezervy. A bylo snazší koupit kulky než květiny.

Žužuna se zase spravila a její oči ustoupily dozadu jako střílny. Zakrývala si je, aby neviděla, jak se oblékám. Jak odcházím. Jak visím z balkonu a seskakuji dolů. Její rodiče v přízemí dělají, že spí. Když doskočím, nadhodí je to jako zemětřesení. Na zemětřesení jsme si zvykli stejně jako na válku.

Pohonné hmoty vymizely a ulicemi jako psi na vodítkách rejdily jen trolejbusy. Lidi je brali útokem jako pevnosti. Vylézali na střechu. Řidič vystoupil ven a prosil: Lidi, slezte dolů, nebo se kvůli vám dostanu do kriminálu. Pokoušel se je stáhnout za nohy, ale oni ho odkopávali. Cestující uvnitř, s nosy přimáčknutými ke sklu na něj řvali: Jeď, co stojíš? Pot jim smáčel gumičky trenýrek.

Trenýrky všichni měli z rudého hedvábí. Co zbylo z praporů. Hedvábí v horku k tělu lnulo jako polibek.

Někdo ale nakonec pod kola spadl. A mého souseda Vasa začali vláčet po policejních kancelářích. Jenže Vasovi opuchaly nohy. Celý život strávil v pantoflích. Trolejbus řídil bosýma nohama. Kdežto teď musel k výslechům v polobotkách a trošku plakal. Jakýsi policajt se nad ním slitoval a řekl mu to rovnou: Ten člověk div nezemřel, a ty by ses dosud chtěl dostat jen tak zadarmo? Tak jsme na něj u nás po těch pár domech vybrali, každý dal, kolik mohl, Estate ze všech nejvíc. Estate se totiž najednou cítil vinen vším, co se na světě událo.

To nájemník ze sedmého patra, malíř, chytil holuby a přemaloval je narůžovo. Růžoví holubi létali po bledém nebi společně se špinavými racky a kadili. Chlapi se rozhodli, že je to buzerant. Kdežto Annuška si řekla: Děkuju ti, Pane, že je na světě krása.

A jednou na něčím pohřbu jedna ženská kvílela tak, až z toho umřela. Tak ji zvedli vysoko nad hlavy, nesli ji davem a všichni se dívali na její spoďáry, rudé spoďáry, stažené nad koleny gumičkou. A Estate řekl: To mě nebude nikdo oplakávat tak, až z toho umře. Nikdo si ale nedokázal vybavit, kdo je ta žena, ani co měla s nebožtíkem společného.

A já pochopil, že se mi po tobě stýská – jako po březnu, jako po barvě fialek, jako po vůni jara.

Published September 8, 2017
© 2017 Specimen


Other
Languages
Russian
Italian
French
English
Czech

Your
Tools
Close Language
Close Language
Add Bookmark